Co zvládne předškolák a kdy hra přestane bavit
Pantomima vypadá jednoduše, dokud ji nezkusíte s dětmi, které chtějí mluvit. Rozdíl mezi pantomimou a běžným divadlem je v tom, že příběh nesou jen tělo, tvář a tempo. Právě proto funguje u dětí od tří let výš, ale pokaždé jinak. Vedoucí i rodiče potřebují hlavně vědět, co od které věkové skupiny čekat, a nepředávat dětem hotové gagy.
Jak ukončit hru bez sc�
Před startem si projděte trasu sami, ideálně za světla a za sucha. Zjistíte, kde jsou bažiny, kde se cesta rozpadá a kde hrozí, že značku smaže vítr. Na konci stopy dejte poslední značku, která jednoznačně říká „cíl". Nikdy nenechávejte fáborky na stromech po akci — odstraňte je, jinak pletou ostatní a škodí lesu. Pokud jdete s dětmi, vysvětlete jim, že fáborek se neposouvá a neodnáší, i když je hezký.
Pravidla a přehledové karty patří do průhledné desky nebo do euroobalu, který se vejde do šanonu A5. Pokud hru hrajete často, nechte si jen jednu kopii pravidel a zbytek uložte mimo byt. Karty, které se v partii nepoužívají, držte pohromadě v gumičce nebo v malé krabičce od mýdla. Nikdy je nenechávejte volně v krabici, protože se rozsypou a při hře je budete složitě hledat. Když máte karty rozdělené podle typu, stačí před hrou vytáhnout jen potřebný balíček.
Než hru koupíte, zahrajte si ji nanečisto sami dva. Zjistíte, kolik pravidel si pamatujete a jestli vás to baví. Hra, která nebaví dospělého, nebude bavit ani dítě, protože předškolák se učí hlavně nápodobou. Když u hry vidí nadšení, vydrží mnohem víc, než když vidí povinnost. A pokud hra po dvou večerech skončí v koutě, není to selhání dítěte. Je to informace, že jste sáhli vedle, a příště budete vědět lépe.
Typická chyba je kupovat hru „do zásoby", tedy pro věk, do kterého dítě doroste. Leží pak rok ve skříni a dítě ji mezitím objeví jinde a přestane ji chtít. Druhá častá chyba je hrát za dítě, abychom urychlili tempo. Tím ho zbavíte přesně té činnosti, kterou se potřebuje naučit – rozhodnout se a nést následek. Třetí chyba je příliš mnoho her najednou. Dvě až tři hry stačí; dítě si je potřebuje ohmatat a několikrát zopakovat.
Podle čeho hru opravdu poznáte Na krabici si všímejte tří věcí: doporučeného věku, počtu hráčů a délky hry. Věkové označení berte jako spodní hranici, ne jako cíl. Hra pro čtyřleté bude pro šestileté často nudná a naopak. Délka hry na krabici bývá optimistická. Počítejte s tím, že skutečná hra trvá o třetinu déle, protože se dítě ptá, vysvětluje a občas se vrací na začátek. A hlavně – počet hráčů musí odpovídat tomu, kolik vás doma skutečně bude hrát. Hra pro čtyři, kterou hrajete ve dvou, nefunguje.
Během hry dávejte pozor na sebe i na ostatní. Pijte průběžně, i když nemáte žízeň. Hlídejte čas a mějte domluvený termín návratu. Když se někdo ztratí, nepokoušejte se ho hledat všichni najednou – zavolejte pomoc a postupujte podle pokynů. Po hře si řekněte, co fungovalo a co ne. Příště se vyhnete stejným chybám.
Poslední věc, kterou většina lidí podcení, je údržba. Jednou za čas projděte všechny sáčky a zkontrolujte, jestli něco nechybí nebo se nerozsypalo. Když najdete poškozenou kartu, hned ji nahraďte nebo označte, ať se to neřeší uprostřed hry. Hru, kterou jste nehráli dva roky, klidně prodejte nebo věnujte. Malý byt není skladiště a deskovka, která se nevytáhne, jen zabírá místo. Rozhodujte se podle toho, co skutečně hrajete, ne podle toho, co jste kdysi dostali.
Co si vzít s sebou a co nechat doma Základem je voda, jídlo na delší dobu, než plánujete, a oblečení navíc. I v létě se počasí může rychle změnit. Přibalte lékárničku – obvazy, náplasti, dezinfekci, léky na bolest a na alergii. Nezapomeňte na nabitý telefon, powerbanku a ideálně i papírovou mapu. Naopak nechte doma cennosti, které můžete ztratit, a zbytečně těžké vybavení, které vás jen zpomalí. Typická chyba je vzít si příliš mnoho věcí a pak se divit, že vás bolí záda.
Bezpečnost není o tom mít nejdražší vybavení, ale o tom přemýšlet dopředu. Když si před hrou projdete trasu, domluvíte pravidla a vezmete si základní věci, snížíte riziko na minimum. A to je přesně to, co vám umožní si hru skutečně užít.
Největší skok mezi čtyřmi a šesti lety se odehrává v pravidlech. Čtyřletý hráč zvládne jedno až dvě jednoduchá pravidla, třeba „hodím kostkou a posunu se". Pětiletý už pochopí, že se hráči střídají a že se nepodvádí. Šestiletý unese i prohru, i když ho ještě bolí. Vyberte proto hru, která má pravidel co nejméně a jsou v ní vidět. Pokud musíte pravidla vysvětlovat déle než dvě minuty, dítě už dávno myslí na něco jiného.